on Flickr
Děti nepotřebují ochranu. Potřebují vedení a férové odpovědi na své otázky. Dítě je připraveno přijmout odpověď na jakoukoli otázku, kterou položí a je vaší naprosto základní povinností na ni pravdivě odpovědět. Může to být nepříjemné, může se nám to protivit, ale je to naše povinnost.
Mnoho rodičů by rádo své dítě šoku ze smrti ušetřilo a vysvětlilo jim nevyhnutelnost konce života před tím, než ztratí někoho milovaného. Důvod, proč to neudělají je – strach. Boji se, že dítě vyděsí a tak nějak ho ochudí o bezstarostné dětství. To, co je na smrti nejděsivější, však není její nevyhnutelnost ani trvalost. To, co nás na smrti děsí, je, jak málo toho víme. Chcete-li, aby váš potomek nebyl ze smrti ve vašem okolí vyděšený víc, než je nezbytně nutné, vysvětlete ji bez zbytečných metafor příkras a obezliček. Vaše dítě není hloupé a chápe víc, než si myslíte.
Nejlepší způsob, jak dítě citlivě konfrontovat s konečností lidského života představují pohádky. V Harry Potterovi umře Brumbál, Sněhurka je polovinu pohádky v kómatu a Popelčina matka se nedožije ani začátku pohádky. Napadlo vás někdy, jak kruté pohádky vlastně jsou? Jednou ze základních funkcí lidové slovesnosti bylo citlivě dětem vysvětlit právě takové věci jako je láska, spravedlnost a smrt. Pokud nebudete pohádky překrucovat ve smyslu „a králíček se zlým vlkem žili šťastně a do smrti,” zafixuje si dítě, že život je konečný.
O něco méně elegantní řešení představuje situace, kdy dítěti například zemře zvířátko. Takto bolestivá událost bývá často prvním osobním setkáním se smrtí a nebývalým spouštěčem otázek. Když se vás dítě například zeptá „a umřu i já,” nezní správná odpověď „Co blázníš, vždyť jsi malý,” ale „Umře každý, ale ty až za hrozně dlouhou dobu.”
Skutečnost, na kterou by měl být každý rodič připravený je, že děti se ptají na to, co je zajímá. Čistě, bez příkras a různých eufemismů, zato však upřímně. Může se tak stát, že se vás dítě zeptá, jak to vypadá v rakvi, jestli není nebožtíkovi v zemi zima a smutno nebo co se s ním stane. Tyto otázky vás logicky vyvedou z konceptu, ale neměli byste uhýbat pravdě a dětem něco tajit.
Je také obrovský rozdíl, jak dítě smrt vnímá v závislosti na svém věku. Přibližně do osmi let je dítě smrtí svým způsobem fascinováno, pokládá spoustu otázek a upřímně se zajímá o odpovědi. V tomto věku si však málokteré dítě dokáže uvědomit zcela zásadní fakt – a to, že smrt je nevratná. To se jasně ukazuje v Angloamerickém světě, kde rodiče mají tendenci své dítě více obelhávat a používají floskule jako „Tvůj křeček tu s námi bude na vždy.” Mnoho dětí si tak vytvoří představu, že smrt je pouze změněnou formou života a to jim komplikuje život v dospělosti.
Otázkou, zda má dítě chodit na pohřby, se zabývala celá řada odborníků po dlouhou dobu. To, že dítě není na pohřbu, ho však opět neochrání od konfrontace smrti. Naopak pohřeb je událost, při které se může se zemřelým rozloučit a takto se se smutnou událostí vyrovnat. Zároveň pohřební rituály jsou jedním ze stěžejných pilířů každé kultury. Je třeba, aby vaše dítě vědělo, jak se při pohřbu chovat, co si vzít na sebe a podobně.